Obě měření slouží k určení odporu. Liší se druhem měřeného prvku, což se odráží v měřeném rozsahu hodnot.
V případě elektronických dílů je hodnota v rozsahu od zlomků ohmu po – maximálně – megaohmy [MΩ].
Zatímco hodnota izolačního odporu se často vyjadřuje v gigaohmech [GΩ].
Aby měření tak velkého elektrického odporu bylo vůbec možné, je nutno použít mnohem větší měřicí napětí než v případě klasického měření odporu. Toto napětí bývá obvykle v rozsahu od 100 VDC do 1000 VDC a nehodí se pro měření součástek, jelikož by je mohlo zničit.
Samozřejmě že skutečnost, že se tak velké napětí vytváří v malém přístroji, klade dodatečné nároky na konstrukci měřiče a bezpečnost jeho používání.
Přepětí v elektrických instalacích se dělí na dvě skupiny:
Toto rozdělení vychází z příčin, na základě kterých vznikají.
Interní přepětí vznikají uvnitř elektrické instalace, např. jako výsledek přepínání proudů, poruch nebo náhlých změn zátěží. Dále se dělí na:
Druhá skupina zahrnuje atmosférická přepětí, která jsou způsobená jevy prostředí, a prakticky – atmosférickými výboji. Dělí se s ohledem na vzdálenost od instalace. Nejsilnější jsou přepětí vznikající z přímého úderu blesku do elektrické sítě a v druhé řadě ta, která jsou způsobená úderem blesku v blízkosti elektrické sítě. Menší význam mají výboje v atmosféře, mezi mraky, které samozřejmě čím blíže sítě, tím jsou silnější. Atmosférická přepětí mohou být také způsobená rádiovými vlnami.
Přepětí lze dělit také na základě jejich doby trvání a mohou být impulsní nebo dlouhodobá.
Objemová a povrchová rezistivita jsou dva základní parametry elektrických izolantů.
Objemová rezistivita se týká proudu tekoucího uvnitř izolačního materiálu vlivem homogenního elektrického pole. Měří se vždy nepřímou metodou měřením objemového odporu a zohledněním efektivního povrchu měřicí elektrody a tloušťky vzorku. Měření tohoto typu se neprovádějí snadno s ohledem na velmi malé protékající proudy. Proto také při určování objemové rezistivity je dobré změřit hodně vzorků a zprůměrovat výsledky, zvláště pokud samotný materiál není homogenní.
Povrchová rezistivita se týká proudu tekoucího v povrchové vrstvě materiálu. Měří se nepřímo měřením povrchového odporu se zohledněním efektivní délky měřicí elektrody a šířky štěrbiny mezi elektrodami. Toto měření je obtížné proto, že na povrchovou vodivost má vliv okolní prostředí, což je vidět zvláště silně v případě materiálů s velmi velkou rezistivitou.
Je doporučováno měřit objemovou rezistivitu pomocí tří elektrod: měřicí a ochranné na jedné straně dielektrika a napěťové na opačné straně. Podobně tak i u povrchové rezistivity, u které je pouze jiné rozmístění elektrod. Měřicí a napěťová elektroda se pak nacházejí na stejné straně dielektrika a ochranná na opačné.
Funkce běžného a přenosného (handheld) osciloskopu jsou si velmi blízké, s tím, že verze handheld má často oddělené vstupy, určené pro provádění měření typických pro multimetr.
Běžný osciloskop se zpravidla používá v laboratoři na stole.
Přenosný osciloskop:
Na trhu se můžeme setkat i se čtyřkanálovými přenosnými osciloskopy, jejichž cena často překračuje nákupní cenu běžného osciloskopu s přibližně shodnými parametry.
Stupeň krytí IP67 zaručuje odolnost vůči ponoření do vody. K takové události může dojít i v průběhu jeho normálního používání, náhodou. Neznamená to však, že zařízení může být trvale provozováno pod vodou nebo myto pod tlakem.
Třída IP67 dovoluje ponoření drobných zařízení do hloubky 1 m, ale ne déle než na půl hodiny.
Má-li být daný produkt trvale provozován pod vodu, je třeba hledat zařízení se stupněm krytí IP68. Jeho omezení musí individuálně stanovit výrobce.
Zatímco v případě potřeby užití tlakového mytí stojí za to sáhnout po zařízení se stupněm krytí např. IP66K nebo IP69K. V tom prvním případě odolnost zahrnuje pouze krátkodobé ponoření do vody.
Je vhodné zmínit, že označení IP67 zaručuje úplnou prachotěsnost produktu.
Funkce rozmítání kmitočtu umožňuje generovat vlny definovaných parametrů . Jeden z nich – a to konkrétně kmitočet – se cyklicky mění.
Následně stanoví, jakým způsobem se má měnit kmitočet signálu.
Signál získaný tímto způsobem je užitečný především pro zkoumání kmitočtových charakteristik zařízení a dílů. Kromě toho může posloužit k vybuzení jiných zařízení, pro které je kmitočet signálu na vstupu informací o způsobu práce.
Teplota rosného bodu určuje, jak je potřeba ochladit povrch, který se nachází v konkrétním prostředí se vzduchem, aby se na něm začala srážet voda.
Především závisí na:
K tomuto jevu dochází tím snadněji, čím je relativní vlhkost vzduchu větší.
Znamená to, že pro velkou relativní vlhkost je teplota rosného bodu vysoká (moc se neliší od aktuální teploty okolí).
Rosný bod závisí také přímo proporcionálně na teplotě okolí, což je důsledkem vlivu vlhkosti na rozdíl mezi teplotou okolí a teplotou rosného bodu.
Temperatura okolí | Relativní vlhkost | Povrchová teplota |
---|---|---|
AT [°C] | RH [%] | DP [°C] |
20 | 65 | 13.7 |
23 | 67 | 16.5 |
20 | 68 | 13 |
24 | 60 | 16.5 |
18 | 65 | 12 |
22 | 55 | 12 |
Je třeba dodat, že teplota rosného bodu závisí na tlaku v prostředí (čím vyšší tlak, tím nižší rosný bod), ale ve většině praktických situací stačí zohlednit teplotu a relativní vlhkost vzduchu, které samy sebou zohledňují závislost na tlaku.
Koeficient emisivity nabývá hodnoty v rozmezí od 0 do 1.
V případě pyrometrů, u nichž nelze ručně tento koeficient nastavit, je obvykle uložen do paměti zařízení a má konstantní hodnotu řádu 0,95. Tato hodnota odpovídá typicky měřeným materiálům.
Problém vzniká v případě velmi hladkých materiálů, jako jsou např. leštěné kovy, jejichž koeficient emisivity nabývá hodnoty menší než 0,1.
Pro měření teploty takových objektů je záhodno si pořídit pyrometr s možností ručního nastavení koeficientu. Není-li to možné, lze použít dodatečné postupy, zlepšující přesnost měření teploty:
Obě metody lze použít také pro povrchy s neznámým koeficientem emisivity.
Platné předpisy definují požadavky kladené na osvětlení různých místností. Při vyhodnocování umělého osvětlení se berou do úvahy následující faktory:
Evropské normy určují konkrétní hodnoty intenzity osvětlení pro jednotlivé druhy místností. Například učebny ve školách mají mít intenzitu na úrovni 300 lx, laboratoře od 500 lx do 1000 lx a operační sály přes 1000 lx. Měření se provádějí pomocí luxmetrů na pracovní ploše, v rovnoměrně rozmístěných bodech – obvykle co 1 m.
Příliš velké rozdíly jasu v zorném poli člověka mohou způsobit tzv. oslnění, což komplikuje rozeznávání předmětů. Problémem může být také blikání světla, které způsobuje dojem stroboskopického efektu.
Důležitá je také reprodukce barev. Typické žárovkové světlo je teplé a přirozenější pro lidské oko, naopak z úsporných zářivek je obvykle chladnější. V případě diodového osvětlení velmi hodně záleží na druhu použitých LEDek.
Dobré univerzální osvětlení místností má být založeno na zdroji světla emitujícím světlo ve viditelném pásmu, co nejvíce se blížícím slunečnímu světlu.
Míra vzniku stínů pak hovoří o tom, nakolik je zdroj světla koncentrován a tím způsobuje vznik stínů.